Vrchol letošní halové sezóny mě zastihl značně nepřipraveného. Od září jsem se potýkal s bolestí kolene, odpočinek ani RHC moc nezabírala. Teprve když jsem dostal termín na operaci menisku, koleno se leklo a připustilo, že by se do mě nějaký malý trénink vešel. Po domluvě s trenérem jsme se rozhodli, že nebudeme házet flintu do žita a na zimní soustředění do Jablonce jsem s týmem odjel. První dva tréninky jsem zvládl a tak jsem si troufnul nastoupit na kvalifikační závod na 3000m, kde jsem s jazykem na vestě zaběhnul kvalifikační limit. Protože koleno i nadále neprotestovalo, rozhodl jsem se v následujících 14 dnech trochu něco naběhat, aby to v Ostravě na gigantu nebyla taková ostuda.
Nakonec jsme běžel jeden z nejhezčích závodů své kariéry.
Neuvěřitelně vyrovnaný souboj, kde se na prvních místech vystřídalo snad
6 běžců, mě neskutečně bavil. Opravdu se závodilo, počáteční lehké
tempo se na posledních 600m zvrhlo takřka ve sprint a ve finiši jsem mohl
prodat veškeré své taktické znalosti.
I když mě nakonec v cílové rovince Dan Marák vyškolil z pravidla
„buď vzadu neviditelnej, na cílovce to narvi a než zareagují, jsi
vítěz“, jsem ze stříbrné madaile a nového osobáku šťastný jako
blecha. Potvrdil jsem si, že nejsem úplná lama a že i když jsem za
poslední čtvrtrok víc kilometrů naplaval než naběhal, v bazénu a posilce
se dá nějaká výkonnost udržet. A znovu mám radost ze závodění a
těším se na krosovou a dráhovou sezónu.
Video ze závodu:
Více fotografií: HMČR Ostrava 2023